vlastenectví

Mimo nedůvěryhodné pokusy o vznik “domobran” je tu tato legální cesta, jak se zapojit do obrany země

Přes nedůvěryhodné pokusy o vznik různých “domobran” je tu tato reálná, legální a funkční cesta, jak se zapojit do obrany našich spoluobčanů a naší země – stát se součástí aktivních záloh Armády České republiky. Něco o tom, jak to chodí a co to skýtá v přiloženém článku. 😉

Student Gymnázia Trutnov nám zaslal svoji práci do výtvarné výchovy na téma “vlastenectví”

Student Gymnázia Trutnov nám zaslal svoji práci do výtvarné výchovy na téma “vlastenectví”.

Rusko chce dát miliardy na “vlasteneckou výchovu”, je to běžné u nedemokratických režimů

Všimněme si, že ve státech, kde je nějaká uzavřená skupina mocných a bohatých, kde tedy neexistuje demokratická obměna elit, tak tato skupina podporuje vlastenectví.

Co je ale lepší:

Podporovat poslušnost lidí ke státu a sebe-deklarovaným “vůdcům národa” a vytvářet z lidí bezhlavý dav skrze “uvědomování si třídního/národního nepřítele”?

Nebo zajišťovat jejich občanskou výchovu a rozhled, aby se každý mohl zodpovědně a podle svého přesvědčení zasazovat o své zájmy v občanské společnosti a dovedl o těchto zájmem mluvit na veřejnosti bez toho, aniž by ho musel někdo zastupovat?

Chceme mít společnost, která je souhrnem jednotlivců, nebo jednolitým davem? Vlastence, kteří vynikají a přispívají k uznání své vlasti ve světě – dle oboru, jenž je jim vlastní -, nebo kteří davově uctívají památníky? Má být vlastenectví osobním a tichým rozhodnutím ve svém životě, nebo důvodem jít s vlaječkami do průvodu? Může být loajalita ke státu naučená? Neměla by vyplývat z vnitřního souhlasu s univerzálními principy, jež tento stát deklaruje?

Jediní praví nejvlastenečtější vlastenci

Vzhledem k tom jak se neustále zakládají nové a novější národní strany, lidová hnutí, vlastenecké zpravodaje, spolky, fóra a instituty atd., pak je vhodné připomenout si tento výborný článek o “správných vlastencích” z roku 2008. Jak je zřejmé, tento charakter polistopadového vlastenectví se totiž nezměnil vůbec.

K tomu stačí jen dodat, že přeci není v silách žádného vlasteneckého spolku něčeho dosáhnout, národního hnutí něco udělat – ostatně, liší se tato uskupení nějak od nedávné módy různých protestních hnutí za “přímou demokracii”? Které také chtěli “konečně něco udělat”? Všechno se vyřešilo, nebo tyto demonstrace vyšly z módy?

Nakonec včera “přímí demokraté” a dnes “vlastenci” jen politicky vydělávají z frustrace lidí – svůj národní program nemají. Říkají něco zajímavého o češství? O české budoucnosti? O naší totožnosti? Budují českou totožnost, nebo jen slibují zavřít hranice?

A nakonec přímosti demokracie pomáhá nejvíce činnost bezpočtu drobných občanských sdružení, která řeší konkrétní problémy a na konkrétních místech. Tak i naší vlasti nejvíce prospívají drobné okamžiky, kdy lidé – zcela bez diváků a veřejnosti – vyjádří osobní radost z něčeho českého, z úspěchu někoho jiného, když je něco soukromě dojme, něco naprosto drobného se o vlasti dozví, nebo jim udělá radost, nebo něco malého ze svého obětují atd. atd.

Obojí bohužel není vidět – ale snad se nám to podaří změnit a ukázat, že není tak zle, že jsou zde stále výborní demokraté a vlastenci bez příslušnosti k nějaké ideologii, k nějaké masmediální aktualitě!

Vlastenecký projekt: Legionářská knihovna

Slyšeli jste už o projektu Legionářská knihovna? Můžete si nechat zdarma zaslat oskenované výtisky od spisovatelů-legionářů, na příklad od Rudolfa Medka či Františka Langera.

Takovéto vlastenecké projekty vždy velmi rádi podpoříme.

Některé věci je nutné říci konečně nahlas: Vlastenecká výzva proti dehumanizaci

Některé věci je nutné říci konečně nahlas.

V demokracii je nutné konfrontovat společnost s názorem neoblíbeným, nepříjemným, který ukazuje na pravé příčiny, pravé okolnosti a na to, jak se věci mají, na místo toho, jak se nám zdají.

To znamená:

Česká společnost nezažívá uprchlickou krizi, ale krizi demokracie.

Prožíváme krizi vlastní totožnosti, protože nemáme vlastní cíl, nevycházíme ze sebe, ale jsme vydáni na pospas vlivům, nechceme jít po své cestě ve světě, chceme se před světem zavřít, netvoříme vlastní události, pouze reagujeme na dění. Nemáme vize, postrádáme diskuzi o vizích zajímavé a smysluplné budoucnosti.

Prožíváme krizi vlastivědnou, protože věnujeme více času studiu islámu a kriminality v masmédiích, než vlastních dějin a kultury, zastíráme rozmanité odlišnosti mezi kraji, mezi zemskými totožnostmi, odlišnosti v názorech, odlišné a pestré významy češství v dějinách pod hrubou představou národní jednoty. Ta ospravedlňuje omezit zájem o vlast na demonstrování, nahradit poznání za ukazování se. Vlastenectví je dnes jen spolčováním za účelem spolčování. Dominuje nám iluze národně-lidové Jednoty, která nás činí nezajímavými, která je vytvořená zprůměrováním veřejného mínění.

Vešli by se ale čeští obrozenci, zakladatelé české kultury na základech odboje proti pověrám od Jungmanna po Masaryka, otcové a obránci české demokracie, do těchto průměrů? Vejde se jakýkoliv životní příběh jakéhokoliv Čecha, Moravana a Slezana do těchto průměrů?

Vyzýváme proto k obrácení se k sobě a vlastním tématům a vlastním problémům, jež se týkají nás, nikoliv “těch druhých” – ať už jsou vzdálení tisíce a stovky kilometrů, nebo bydlí přes ulici. Vyzýváme k vlastenectví soukromému a osobnímu, pestrému a vlastivědnému – které dovedeme vysvětlit jinak, než jako motiv pro spolčování. Vyzýváme k otevření české otázky a drobným diskuzím a polemikám, nikoliv k panickému sjednocování se do jedné skupiny. To je cíl, který je nerealizovatelný, protože každý občan má svůj zájem a nic jako národní zájem neexistuje. Existuje pouze průměrný zájem, jenž je pouze tím, čím je – fikcí a abstrakcí. A protože jde jen o ideu, jež sama nikdy nepromluví, najdou se vždy tací, kteří se považují za (nějak) privilegované za tento hlas shůry vystupovat a jeho silou jednat.

Naším klíčovém problémem je pak dehumanizace, jeho důsledkem je úpadek národního a politického života, jeho drastické zjednodušení na dvě strany, na občanskou válku.

Překvapilo nás, jak se někteří Češi sníží k tomu přát jiným lidem smrt

Překvapilo nás, jak se někteří Češi sníží k tomu přát jiným lidem smrt. A to dokonce v případě, kdy jde o děti. Minulý týden zemřelo v Rakousku přes 70 uprchlíků v zaparkovaném kamionu. Lidé, kteří si snažili zachránit život před válkou, nakonec našli smrt kdesi u dálnice, zavřeni bez přívodu vzduchu. Místo toho, aby se zvedla vlna odporu proti převaděčům, kteří na těchto lidech nejen sprostě vydělali, ale nechali je i nelidsky pomřít, zloba směřovala na uprchlíky, kteří byli napospas právě těmto pašerákům.

Můžeme mít na současnou imigrační krizi a její řešení různý názor. Můžeme diskutovat, uvádět statistiky nebo zkušenosti z jiných míst či naříkat, že ti lidé tu neměli co dělat… ale radovat se z něčí smrti, to je nelidské, hanebné a nepatří to do demokratické společnosti 21. století. Jak se pak takové myšlení liší od středověkých praktik radikálů například z tzv. Islámského státu?

Nedávnou ‘kauzu’, kdy lidé v anketě volali po znovuvzkříšení Adolfa Hitlera, můžeme považovat za dílo internetových vtipálků, ale když se skuteční lidé pod svým jménem v klidu a bez skrupulí podepíší pod názor oslavující tragickou smrt lidí, včetně žen a dětí, to nám přijde neskutečné a nemůžeme nad tím jen tak mávnout rukou. Jsme opravdu tak blízko myšlení z období tzv. druhé republiky? To pro nás nemá lidský život žádnou cenu? Nikdo přece nechce, abychom nad podobnou událostí brečeli a vyjadřovali lítost, není to bohužel ojedinělý případ. Nicméně, přát nevinným smrt by nemělo být normou.

Doufejme, že je to jen malá část naší společnosti, jež takto přemýšlí, a je prostě jen víc vidět. Snad takoví nejsou zdaleka všichni Češi, to bychom snad již nemohli být vlastenci. Doufejme, že se podobným tragédiím podaří zabránit a Evropa se současným problémům postaví čelem. A to bez středověkého myšlení, bez nenávisti a bez lží.

Se znepokojením sledujeme vzrůstající projevy extremismu

Se znepokojením sledujeme vzrůstající projevy extremismu, ke kterým v těchto dnech dochází v souvislosti s imigrační krizí. Chtěli bychom se jako spolek Vlastenci.cz důrazně distancovat od aktivit paranoidního antisemity a šovinisty Adama B. Bartoše, který se ve svých projevech ohání právě vlastenectvím. Domníváme se, že vlastenectví nespočívá v šíření nenávisti, ale v budování pozitivního vztahu k tomu kousku světa, který obýváme. Zároveň odsuzujeme zneužívání jména Miroslava Tyrše, sokola a vlastence, pro pojmenovávání extremistických bojůvek.

Volkswagen, Goethe, Merkelová symbolizují Německo. Co mají ale Češi?

Pro Němce jsou nejvíc “německé” Volkswagen, Goethe a Merkelová. Jak by to dopadlo u nás? Pivo, Masaryk a třeba Hus? Zajímavý text z dílny Aktuálně.cz

Dokážete si představit podobnou písničku v češtině?

Oslava vlastní země v popové písničce nám může připadat zvláštní, na druhou stranu je pravda, že u Rumunů je vlastenecké cítění daleko silnější než u Čechů. Dokážete si představit podobnou písničku v češtině?

Jak se jako Češi máme chovat před světem…

“Všem tu radím jet do Česka – že Praha je Miss World a Vary že je vyléčí. Když to slyší jiný Čech, tak se diví – co je tam posíláš, vždyť je první taxi okrade a u Varů je bída jako v Čadu. Ale já vrtím hlavou. Mezi sebou se kritizujme, jak chceme. Ale vůči cizině mějme fasádu pěkně vypulírovanou. Tak funguje reklama a tak funguje svět – tak to zkusme taky.”

Čechy Čechům?

Čechy Čechům? …. Raději ať zní: Češi světu!

Kdo nezažil sokolský slet, nepochopí

“Ten, kdo nikdy nestál v bráně borců při nástupu na sletiště, kde se dotýká tělo těla, mávne praporek, vchod a šustí písek pod nohama, tak prožívá něco, co se nikomu nedá ani vylíčit. Je to taková zvláštní hrdost, že i já jsem příslušníkem toho národa, který dokáže něco tak krásného, jako je slet.” – Viktor Heller, cyklus Neznámí hrdinové

Souhlasíte s Masarykem?

Souhlasíte s Masarykem?

Citáty jste si mohli přečíst na naší stránce Masarykova slova

Vánoční poselství Karla Čapka

Zřejmě jediná dochovaná nahrávka hlasu Karla Čapka. Poslechněte si jeho štědrovečerní poselství z roku 1937, rok před mnichovskou krizí a rok před jeho smrtí. Je tomu právě 76 let, co Karel Čapek na následky zápalu plic a těžkého psychického rozpoložení zemřel. Nahrávka je v češtině i angličtině, Karel Čapek hovoří v čase zhruba 2:45.