názory

Výzva: Nejsou jen sluníčka a xenofobové

Jste “sluníčko”, nebo “xenofob”? – Taková je dnes “diskuse” o migrační krizi. Jako by nebylo jiného názoru a museli bychom si vybrat. Ale přece hodně lidí nezastává ani jednu z těchto krajních pozic. Riziko tohoto černo-bílého vnímání “přijímat vs. nepřijímat” spočívá v tom, že slušné lidi nažene do rukou neonacistů a extremistů, a to jen protože nezastávají názor, že je nutné přijmout veškeré migranty, ale proti jisté formě pomoci nic nemají. Taková “diskuse” poškozuje demokracii i jednotu Evropy. V jejich zájmu bychom měli usilovat o reálné řešení krize, přestat se točit v kruhu “prijímat/nepřijímat” a odmítnout černo-bílé vidění světa.

Téma uprchlíků a migrace se nesmí zjednodušovat

Téma uprchlíků a migrace se nesmí zjednodušovat.

Protože pokud migranty idealizujeme, ztrácíme cit k problémům, které vznikají uvnitř jejich skupiny a nedovedeme pomoci těm skutečně v krizi.

Pokud migranty démonizujeme a vytváříme apokalyptické vize o konci evropské civilizace, ztrácíme podobně cit ke konkrétním rizikům, jež pohyb tolika osob přináší. Pak se také naivně domníváme, že “řešit krizi” znamená snad jen nechat všechny cizince za hranicemi.

Tímto se ale neřeší “krize uprchlíků”, kteří jsou skutečně v nouzi a jimž jsme na základě našich křesťanských a evropských hodnot zavázáni pomoci, tak i pravé příčiny pohybu těchto lidí.

A tyto příčiny nelze shrnout pod “útok islámu”, ale pod “extrémní nerovnosti” – extrémní nerovnost v životních příležitostech, bezpečí a bohatství. Ale řešit toto jen přijímáním uprchlíků a migrantů, tedy sdílením bohatství a bezpečí jen s těmi, kdo přijdou, je pouze oním příznačným řešením vedlejších důsledků.

Ale utvrzovat se jen o zlu islámu a vnímat migraci jako muslimskou konspiraci – jakkoliv to tak přirozeně někteří islamisté budou chápat a využívat – je stejné neporozumění pravým příčinám.

Co je těmito pravými příčinami? – Proč existují tak velké nerovnosti a jak to, že jsou ekonomicky výhodné pro Evropu a Západ? – Proč jsou situace v severní Africe a Sýrii tak komplikované a neřešitelné? – Proč jako Evropané řešíme jen to, co na nás dopadá, ale mocensky a aktivně neřešíme nerovnosti v bohatství a bezpečí, či neoponujeme aktivně jiným mocnostem, které působí v našem okolí?

Nenechme se zaslepit jednoduchými odpověďmi a nebojme se klást i nepříjemné otázky. Nechoďme na demonstrace, ale raději diskutujme.

Podíváme-li se na českou reakci na migrační a uprchlickou krizi v Česku, pak se musíme ptát: Znamená dnes pojem vlastenectví již jen protestní aktivismus?

Podíváme-li se na českou reakci na migrační a uprchlickou krizi v Česku, pak se musíme ptát: Znamená dnes pojem vlastenectví již jen protestní aktivismus? Má dnes a má mít vlastenectví ještě smysl mimo ulici a dav?

A kde vytyčíme hranice, kdy již vlastenectví stává pouze ospravedlněním pro lacinou politiku bez programu, bez idejí, bez konkrétních vizí, která je jen pudovou reakcí na krize a touhou po tom mít od všeho klid a pokoj?

Máme ještě vlastní cíl a rozumíme zcela vlastní přítomnosti? A proč se takto neptáme, když se bavíme o národě a vlasti?

Michalákovi: Máme bránit českou matku jen proto, že je Češka?

V této kauze panuje řada nesrovnalostí. Například ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí řekl, že si umí představit, že by české úřady paní Michalákové děti odebraly také.
Nelze říci, kde je pravda, ale je třeba se mít na pozoru. Je nesmysl bránit paní Michalákovou jen proto, že je Češka. V prvé řadě bychom se měli rozhodovat na základě faktů.

Co si myslel Václav Havel o vlastenectví?

Co si myslel Václav Havel o vlastenectví?

Jaký je pravý význam „humanitárního bombardování“?

Zkratka “humanitární bombardování” zakrývá závažné a skutečné otázky Západu: Jak se bránit proti zlu? Jak bránit nevinné proti násilí? Kdy je intervence vhodná a kdy ne – lze to vůbec rozhodnout? A vyřeší vše bombardování – bezpečný podnik pro Západ, avšak devastující více pro civilní obyvatelstvo a infrastrukturu státu, než pro pachatele násilí? A jaký je rozdíl mezi nacionalistickým a humanitárním bombardováním – proč je skandální jen druhé a nikoliv oboje?

Jediní praví nejvlastenečtější vlastenci

Vzhledem k tom jak se neustále zakládají nové a novější národní strany, lidová hnutí, vlastenecké zpravodaje, spolky, fóra a instituty atd., pak je vhodné připomenout si tento výborný článek o “správných vlastencích” z roku 2008. Jak je zřejmé, tento charakter polistopadového vlastenectví se totiž nezměnil vůbec.

K tomu stačí jen dodat, že přeci není v silách žádného vlasteneckého spolku něčeho dosáhnout, národního hnutí něco udělat – ostatně, liší se tato uskupení nějak od nedávné módy různých protestních hnutí za “přímou demokracii”? Které také chtěli “konečně něco udělat”? Všechno se vyřešilo, nebo tyto demonstrace vyšly z módy?

Nakonec včera “přímí demokraté” a dnes “vlastenci” jen politicky vydělávají z frustrace lidí – svůj národní program nemají. Říkají něco zajímavého o češství? O české budoucnosti? O naší totožnosti? Budují českou totožnost, nebo jen slibují zavřít hranice?

A nakonec přímosti demokracie pomáhá nejvíce činnost bezpočtu drobných občanských sdružení, která řeší konkrétní problémy a na konkrétních místech. Tak i naší vlasti nejvíce prospívají drobné okamžiky, kdy lidé – zcela bez diváků a veřejnosti – vyjádří osobní radost z něčeho českého, z úspěchu někoho jiného, když je něco soukromě dojme, něco naprosto drobného se o vlasti dozví, nebo jim udělá radost, nebo něco malého ze svého obětují atd. atd.

Obojí bohužel není vidět – ale snad se nám to podaří změnit a ukázat, že není tak zle, že jsou zde stále výborní demokraté a vlastenci bez příslušnosti k nějaké ideologii, k nějaké masmediální aktualitě!

Některé věci je nutné říci konečně nahlas: Vlastenecká výzva proti dehumanizaci

Některé věci je nutné říci konečně nahlas.

V demokracii je nutné konfrontovat společnost s názorem neoblíbeným, nepříjemným, který ukazuje na pravé příčiny, pravé okolnosti a na to, jak se věci mají, na místo toho, jak se nám zdají.

To znamená:

Česká společnost nezažívá uprchlickou krizi, ale krizi demokracie.

Prožíváme krizi vlastní totožnosti, protože nemáme vlastní cíl, nevycházíme ze sebe, ale jsme vydáni na pospas vlivům, nechceme jít po své cestě ve světě, chceme se před světem zavřít, netvoříme vlastní události, pouze reagujeme na dění. Nemáme vize, postrádáme diskuzi o vizích zajímavé a smysluplné budoucnosti.

Prožíváme krizi vlastivědnou, protože věnujeme více času studiu islámu a kriminality v masmédiích, než vlastních dějin a kultury, zastíráme rozmanité odlišnosti mezi kraji, mezi zemskými totožnostmi, odlišnosti v názorech, odlišné a pestré významy češství v dějinách pod hrubou představou národní jednoty. Ta ospravedlňuje omezit zájem o vlast na demonstrování, nahradit poznání za ukazování se. Vlastenectví je dnes jen spolčováním za účelem spolčování. Dominuje nám iluze národně-lidové Jednoty, která nás činí nezajímavými, která je vytvořená zprůměrováním veřejného mínění.

Vešli by se ale čeští obrozenci, zakladatelé české kultury na základech odboje proti pověrám od Jungmanna po Masaryka, otcové a obránci české demokracie, do těchto průměrů? Vejde se jakýkoliv životní příběh jakéhokoliv Čecha, Moravana a Slezana do těchto průměrů?

Vyzýváme proto k obrácení se k sobě a vlastním tématům a vlastním problémům, jež se týkají nás, nikoliv “těch druhých” – ať už jsou vzdálení tisíce a stovky kilometrů, nebo bydlí přes ulici. Vyzýváme k vlastenectví soukromému a osobnímu, pestrému a vlastivědnému – které dovedeme vysvětlit jinak, než jako motiv pro spolčování. Vyzýváme k otevření české otázky a drobným diskuzím a polemikám, nikoliv k panickému sjednocování se do jedné skupiny. To je cíl, který je nerealizovatelný, protože každý občan má svůj zájem a nic jako národní zájem neexistuje. Existuje pouze průměrný zájem, jenž je pouze tím, čím je – fikcí a abstrakcí. A protože jde jen o ideu, jež sama nikdy nepromluví, najdou se vždy tací, kteří se považují za (nějak) privilegované za tento hlas shůry vystupovat a jeho silou jednat.

Naším klíčovém problémem je pak dehumanizace, jeho důsledkem je úpadek národního a politického života, jeho drastické zjednodušení na dvě strany, na občanskou válku.

Evropská unie je šance pro pro Moravu i utužení vztahů Čechů a Slováků

Chcete-li více samostatnosti pro svůj kraj, či Moravu a Slezsko, nebo chcete-li vidět znovu ve střední Evropě soustátí Čechů se Slováky, pak můžete tyto ideje změnit v požadavek a žádat jejich prosazení skrze Evropskou unii. I takto můžeme její “nadnárodnost” v budoucnosti chápat a využívat – jako prostředek decentralizace a důvod k oživení národních totožností.

Překvapilo nás, jak se někteří Češi sníží k tomu přát jiným lidem smrt

Překvapilo nás, jak se někteří Češi sníží k tomu přát jiným lidem smrt. A to dokonce v případě, kdy jde o děti. Minulý týden zemřelo v Rakousku přes 70 uprchlíků v zaparkovaném kamionu. Lidé, kteří si snažili zachránit život před válkou, nakonec našli smrt kdesi u dálnice, zavřeni bez přívodu vzduchu. Místo toho, aby se zvedla vlna odporu proti převaděčům, kteří na těchto lidech nejen sprostě vydělali, ale nechali je i nelidsky pomřít, zloba směřovala na uprchlíky, kteří byli napospas právě těmto pašerákům.

Můžeme mít na současnou imigrační krizi a její řešení různý názor. Můžeme diskutovat, uvádět statistiky nebo zkušenosti z jiných míst či naříkat, že ti lidé tu neměli co dělat… ale radovat se z něčí smrti, to je nelidské, hanebné a nepatří to do demokratické společnosti 21. století. Jak se pak takové myšlení liší od středověkých praktik radikálů například z tzv. Islámského státu?

Nedávnou ‘kauzu’, kdy lidé v anketě volali po znovuvzkříšení Adolfa Hitlera, můžeme považovat za dílo internetových vtipálků, ale když se skuteční lidé pod svým jménem v klidu a bez skrupulí podepíší pod názor oslavující tragickou smrt lidí, včetně žen a dětí, to nám přijde neskutečné a nemůžeme nad tím jen tak mávnout rukou. Jsme opravdu tak blízko myšlení z období tzv. druhé republiky? To pro nás nemá lidský život žádnou cenu? Nikdo přece nechce, abychom nad podobnou událostí brečeli a vyjadřovali lítost, není to bohužel ojedinělý případ. Nicméně, přát nevinným smrt by nemělo být normou.

Doufejme, že je to jen malá část naší společnosti, jež takto přemýšlí, a je prostě jen víc vidět. Snad takoví nejsou zdaleka všichni Češi, to bychom snad již nemohli být vlastenci. Doufejme, že se podobným tragédiím podaří zabránit a Evropa se současným problémům postaví čelem. A to bez středověkého myšlení, bez nenávisti a bez lží.

18 bodů proč potřebujeme název Czechia

18 bodů, které vám osvětlí, proč potřebujeme název Czechia a proč je špatně, že jsme za 22 let tuto otázku nevyřešili. Body vychází z toho, co jste vy i jiní lidé psali na FB do komentářů, tak snad osvětlí všechny nejasnosti. 🙂

Říká se, že Československo se rozdělilo proti ústavě. Není to pravda

Říká se, že Československo se rozdělilo nelegálně. Není to pravda, rozdělení proběhlo podle platné legislativy. Politici ústavní zákon o referendu zkrátka jednoduše obešli. To nemění nic na tom, že se referendum konat mělo. I když by situaci možná nevyřešilo, jako se to stalo i v jiných zemích. Rozdělení bylo sice mírové, ale v přiloženém dokumentu vidíme, že ti, kteří o něm rozhodovali, to nedělali zrovna na úrovni…

Čechy Čechům?

Čechy Čechům? …. Raději ať zní: Češi světu!