České úspěchy

Vzhledem k tom jak se neustále zakládají nové a novější národní strany, lidová hnutí, vlastenecké zpravodaje, spolky, fóra a instituty atd., pak je vhodné připomenout si tento výborný článek o “správných vlastencích” z roku 2008. Jak je zřejmé, tento charakter polistopadového vlastenectví se totiž nezměnil vůbec.

K tomu stačí jen dodat, že přeci není v silách žádného vlasteneckého spolku něčeho dosáhnout, národního hnutí něco udělat – ostatně, liší se tato uskupení nějak od nedávné módy různých protestních hnutí za “přímou demokracii”? Které také chtěli “konečně něco udělat”? Všechno se vyřešilo, nebo tyto demonstrace vyšly z módy?

Nakonec včera “přímí demokraté” a dnes “vlastenci” jen politicky vydělávají z frustrace lidí – svůj národní program nemají. Říkají něco zajímavého o češství? O české budoucnosti? O naší totožnosti? Budují českou totožnost, nebo jen slibují zavřít hranice?

A nakonec přímosti demokracie pomáhá nejvíce činnost bezpočtu drobných občanských sdružení, která řeší konkrétní problémy a na konkrétních místech. Tak i naší vlasti nejvíce prospívají drobné okamžiky, kdy lidé – zcela bez diváků a veřejnosti – vyjádří osobní radost z něčeho českého, z úspěchu někoho jiného, když je něco soukromě dojme, něco naprosto drobného se o vlasti dozví, nebo jim udělá radost, nebo něco malého ze svého obětují atd. atd.

Obojí bohužel není vidět – ale snad se nám to podaří změnit a ukázat, že není tak zle, že jsou zde stále výborní demokraté a vlastenci bez příslušnosti k nějaké ideologii, k nějaké masmediální aktualitě!

Některé věci je nutné říci konečně nahlas.

V demokracii je nutné konfrontovat společnost s názorem neoblíbeným, nepříjemným, který ukazuje na pravé příčiny, pravé okolnosti a na to, jak se věci mají, na místo toho, jak se nám zdají.

To znamená:

Česká společnost nezažívá uprchlickou krizi, ale krizi demokracie.

Prožíváme krizi vlastní totožnosti, protože nemáme vlastní cíl, nevycházíme ze sebe, ale jsme vydáni na pospas vlivům, nechceme jít po své cestě ve světě, chceme se před světem zavřít, netvoříme vlastní události, pouze reagujeme na dění. Nemáme vize, postrádáme diskuzi o vizích zajímavé a smysluplné budoucnosti.

Prožíváme krizi vlastivědnou, protože věnujeme více času studiu islámu a kriminality v masmédiích, než vlastních dějin a kultury, zastíráme rozmanité odlišnosti mezi kraji, mezi zemskými totožnostmi, odlišnosti v názorech, odlišné a pestré významy češství v dějinách pod hrubou představou národní jednoty. Ta ospravedlňuje omezit zájem o vlast na demonstrování, nahradit poznání za ukazování se. Vlastenectví je dnes jen spolčováním za účelem spolčování. Dominuje nám iluze národně-lidové Jednoty, která nás činí nezajímavými, která je vytvořená zprůměrováním veřejného mínění.

Vešli by se ale čeští obrozenci, zakladatelé české kultury na základech odboje proti pověrám od Jungmanna po Masaryka, otcové a obránci české demokracie, do těchto průměrů? Vejde se jakýkoliv životní příběh jakéhokoliv Čecha, Moravana a Slezana do těchto průměrů?

Vyzýváme proto k obrácení se k sobě a vlastním tématům a vlastním problémům, jež se týkají nás, nikoliv “těch druhých” – ať už jsou vzdálení tisíce a stovky kilometrů, nebo bydlí přes ulici. Vyzýváme k vlastenectví soukromému a osobnímu, pestrému a vlastivědnému – které dovedeme vysvětlit jinak, než jako motiv pro spolčování. Vyzýváme k otevření české otázky a drobným diskuzím a polemikám, nikoliv k panickému sjednocování se do jedné skupiny. To je cíl, který je nerealizovatelný, protože každý občan má svůj zájem a nic jako národní zájem neexistuje. Existuje pouze průměrný zájem, jenž je pouze tím, čím je – fikcí a abstrakcí. A protože jde jen o ideu, jež sama nikdy nepromluví, najdou se vždy tací, kteří se považují za (nějak) privilegované za tento hlas shůry vystupovat a jeho silou jednat.

Naším klíčovém problémem je pak dehumanizace, jeho důsledkem je úpadek národního a politického života, jeho drastické zjednodušení na dvě strany, na občanskou válku.